Tvorbou rodokmenů jsem se začala zabývat asi v roce 2003. Ale „odjakživa“ mne zajímala historie. Moje babička byla také vášnivou čtenářskou historických knih a já jsem si je od ní samozřejmě půjčovala a nakonec i zdědila. Nikdy mne ale nenapadlo, že bych se mohla historií zabývat a nakonec i živit. Ani teď mi to tak moc nepřipadá, protože to není jen práce, ale velký koníček.
Vše asi začalo zvědavostí, kdo jsem já a jaký mám původ já sama.(2001) Krátce před tím, než můj děda zemřel, jsem se dozvěděla o své rodině mnoho zajímavých věcí. Začala jsem je více odhalovat a pátrat dál. To, co jsem zjistila, mi skoro vyrazilo dech. Další odhalování detailů bylo čím dál bolestnější. Ale vysvětlilo to mnoho z toho, co vím o své rodině z otcovi strany. Nejenže jsem mohla svého dědu pochopit, ale i já jsem našla svou identitu a sebevědomí. Dalo by se říct, že se nás historie, dejme tomu o dvě až tři generace nazpět, netýká, ale není tomu tak. To, co se stalo našim předkům i hluboko do minulosti anebo to, jak se naši předci rozhodli žít, ovlivňuje dnes nás. A někdy ani nemáme představu jak moc! Uvedu příklad: kdyby se můj prapraděda rozhodl poslechnout určité světové výzvy, nebyly bychom dnes v Čechách, ale na úplně jiném kontinentu. Třeba v bývalé Palestině /dnes v Izraeli/ nebo v Brooklynu.
Co bolestného jsem zjistila o své rodině? Můj děda mně ani nikomu z rodiny neřekl, že měl ještě další sourozence! Bylo to pro něho velice bolestné. Neřekl, že zemřeli velice mladí v koncentračním táboře spolu s jeho rodiči a širší rodinou. Jeho sourozenci zemřeli v pouhých 12 měsících, 5 a 8 letech života. Jejich jména se mi navždy vryla do srdce. Jeho starší bratr v požehnaném věku ještě stále žije v Izraeli. Podařilo se mu uprchnout z koncentračního tábora s jednou pracovní skupinou po 5 dnech zajetí. Utíkali přes Itálii do tehdejší Palestiny a neměli to vůbec jednoduché. Co je ještě pro mě nové, je zjištění, že strýc se se svým bratrem, mým dědou, setkali až deset let po válce, respektive nesetkali, ale teprve se o sobě dozvěděli. Nevěděli jeden o druhém, že přežili válku!!
S mým strýcem jsem nyní stále v kontaktu, jelikož již zapomněl česky, musela jsem se naučit alespoň základy hebrejštiny. Domlouváme se spolu hebrejsko-česko-německy. Dokonce jsem ho byla v roce 2012 navštívit s pomocí mé kamarádky, která mne celou to cestou provedla a organizačně se postarala o to, abychom se setkali. To bylo pro mé sebevědomí, jako bomba, doslova. Nepopsatelný zážitek. A proto jsem již mohla také pomoci dalším lidem, aby se setkali se svými živými příbuznými. Jedním příkladem je rodilá Američanka, dcera Češky, která ve svých 80 letech se setkala se svými Českými příbuznými. Sláva to byla veliká.
Dalším popudem (hlavním) k téhle činnosti, byla již zmíněná kamarádka (2004), která též hledala svůj původ a na hledání neměla čas. Svěřila mi své osobní informace a údaje a já jsem jí vyhledala její kořeny. Tím začala má badatelská činnost.
Samozřejmě, že mým koníčkem jsou odjakživa dějiny, papírování, „šmátrání“ a „šmátrání“ a velká trpělivost, jinak by to asi nešlo.
V roce 2011 jsem podstoupila genealogický kurz pořádaný Českou genealogickou a heraldickou společností a stala jsem se také její členkou.
Profesionálně a na plný úvazek se genealogií zabývám od roku 2013.
Nejraději hledám sama, protože když pátrám po původu klienta, zároveň tvořím rodovou historii, procházím veškeré zjištěné údaje, všímám si i jiných případných návazností na hledaný rod, které jsou důležité k oživení rodové historie a veškerých malých drobností ze kterých se stávají důležité informace. Rodová historie tím velmi ožije a přiblíží tak život našich předků a jejich rodin. Příkladem takové návaznosti v rešerši jednoho rodu, např. rodu Zdražil, je třeba zachycení „drobnosti“ z matrik zemřelých, týkající se oné rodiny hospodařící na gruntě; a to služebná děvečka Marie Nová, která zemřela utonutím. Tato Marie sloužila na gruntě Zdražilů. Tím se nám velmi obohatí rodová historie a rodinný příběh o nějakou událost a nebudeme mít v rodové historii jen fakta. Mohu např. do rodové knihy zapsat: „U Zdražilů v té době sloužila děvečka Marie Nová. V létě roku 1838 ale nešťastně utonula v nedalekém rybníce v pouhých 18 letech. Zanechala po sobě u Zdražilů malého Jeníka, nemanželského synka. Toho se Zdražilů ujali (to jest vidno ze sčítání obyvatel) ……“