Je možné, že by nám v žilách kolovala modrá krev? A že by ten zvláštní znak na prastaré truhle po prababičce byl vlastně zapomenutým rodovým erbem? Pokud chcete odemknout komnatu ukrývající dávná tajemství vašeho rodu, poslouží vám k tomu dva klíče – genealogie a heraldika. A právě na setkání s heraldikou bych vás teď ráda pozvala.
Heraldika je fascinující disciplína, která propojuje historii, symboliku a umění. Zabývá se studiem a popisem erbů (rodových znaků) a řadí se mezi tzv. pomocné vědy historické.
Každý heraldik by měl být schopný nejen sestavit rodokmen (tj. orientovat se v genealogii), ale také používat a vysvětlit jasně daná heraldická pravidla. Konkrétně to znamená, že by měl:
- ovládat blasonování (tedy formální slovní popis erbu nebo znaku),
- umět prostudovat a popsat historii erbu či znaku,
- umět podrobně vysvětlit symboliku jejich jednotlivých částí,
- umět erb či znak vytvořit a nakreslit v souladu s jasně danými heraldickými pravidly.
Moderní kouzlo heraldiky
Heraldika si i v dnešní době uchovává své kouzlo a půvab. Společně s genealogií totiž otevírá cestu k poznání vlastních kořenů a tím i k poznání sebe sama. Pokud navíc člověk zjistí, že mu v žilách koluje šlechtická krev, a že mu tedy náleží právo používat erb, může mu to doslova změnit život.
Vzhledem k tomu, že tvorba rodových erbů se řídila přesně stanovenými pravidly, zkušený odborník na heraldiku dokáže z vašeho erbu poznat jednak společenský status vašeho rodu, ale také hodnoty, které vaši předkové vyznávali.
Pokud si budete přát, můžete na hodnoty a tradice reprezentované vaším rodovým erbem navázat. Váš erb se zároveň může stát základem vaší osobní nebo firemní značky.
Erb, nebo občanský znak?
Erb (používají se také termíny „rodinný erb“ či „šlechtický erb“) je pojem spojený se šlechtickými rody. Pochází z německých výrazů označujících „dědice“ či „dědictví“. To už samo o sobě naznačuje, že erb – stejně jako šlechtický stav a titul – byl dědičný.
Mluvit o rodinných či osobních erbech v případě nešlechticů proto není přesné. Výstižnější jsou výrazy „rodinný občanský znak“, respektive „osobní občanský znak“. Takový znak může mít kdokoli. Aby ale nebyl pouhou „malůvkou“, měl by odpovídat závazným heraldickým pravidlům.
Štíty, které erb tvoří, figury, které ho doplňují, i jednotlivé symboly a barvy totiž mají svou historii a význam. Tyto podrobnosti se postupně staly součástí heraldických příruček – knih, kterými se řídili heraldici. Erb či znak je sice možné doplnit i o nové znaky a symboly, ale základní pravidla, která existují už celá staletí, např. tvar štítu, význam barev apod., se musí dodržet.
Na každém šprochu pravdy trochu?
„Babička říkala, že podle její babičky pocházíme ze šlechtického rodu. Prý to dokazuje ta malá truhlička s takovým tím podivným znakem. Ale kdoví, jak to bylo. Ona si někdy ráda trochu vymýšlela…“
Zní vám to povědomě? Historky o údajné šlechtické minulosti se více či méně hlasitě vyprávějí v mnoha rodinách. A zaprášené staré talíře, mísy, vázy, šperky nebo třeba nábytek jsou „předměty doličnými“, které mají těmto příběhům dodat váhu.
Skutečnost je ale taková, že i když někdy může jít o rodinné dědictví předávané z generace na generaci, jindy se jedná jen o výhodnou koupi odněkud z bazaru.
A něco podobného platí i o vyprávění našich prarodičů a praprarodičů. Někdy mohou mít jejich příběhy pravdivý základ, jindy může jít o nepřesně interpretovanou informaci, která se ale stala součástí rodinné ústní tradice.
Genealogie a heraldika dokážou tahle tajemství a záhady vynést na světlo. Dokážou odhalit náš skutečný původ a zjistit, kde je pravda.
„U nás nic zajímavého nenajdete!“
Historky o modré krvi se ale zdaleka nevypráví ve všech rodinách. Často se naopak setkáváme s tím, že nám klient řekne: „U nás nic zajímavého nenajdete, my jsme byli určitě vždycky jenom zemědělci. Nikdy jsme nic neměli.“
V takových případech přichází skoro pokaždé velké překvapení. Zchudlí šlechtici se za svůj ústup ze slávy často styděli a příliš se o nich nemluvilo. Potomci opravdové šlechty proto mnohdy netuší, kým jsou.
A i když v historii rodu nenajdeme přímo šlechtice, často jsou to jiné zajímavé osoby.
Třeba uznávaný rychtář nebo vrchní lesní, mlynář nebo velký sedlák (zvaný gruntovník), který se dostal do šatlavy, protože si stěžoval císaři do Vídně na nesnesitelně velké robotní povinnosti. A v té šatlavě neseděl sám, ale společně s rychtáři a sedláky z okolních vesnic, kteří si stěžovali také. Případně s pasákem koz, který se dostal do sporu s vrchností, protože „pásl na panském“.
Zkrátka a dobře, v historii téměř každého rodu nacházíme příběhy, které stojí za to oprášit a uchovat jako vzácné rodinné dědictví.
Poklady minulosti najdeme i pro vás
Při své heraldicko-genealogické práci studujeme všechny dostupné prameny – jak historické, tak současné.
Zkoumáme staré erbovní knihy (tzv. Wappenbuchy), heraldické příručky od známých i neznámých heraldiků, soupisy evropských šlechticů, erbovní listiny, pečeti, mince, knihy s heraldickým obsahem či doprovodem, náhrobky a náhrobníky, malované „rodokmeny“ s erby a znaky, obrazy, malby na skle či domech a řadu dalších podkladů.
Pokud tedy váš rod byl držitelem erbu, při sestavování rodokmenu to zjistíme. Dozvíte se, jak váš erb vypadá a jaké hodnoty vyjadřuje. A kdyby se snad ukázalo, že tomu tak není, můžete se spolehnout, že i ve vaší krvi jsou zapsané úžasné příběhy, které stojí za to vyprávět.
Protože i když člověk zapomíná, krev si pamatuje.
