Je mi úzko vždy, když v antikvariátu nebo  bazaru spatřím na prodej staré rodinné dokumenty a fotografie, které kdysi někomu patřili. Je smutné, kdy tak osobní věc opustí svůj rod a jeho potomky, i když je tomu tak v mnoha případech jen proto, že již není nikdo, kdo by dokumenty v rodině dál zachoval. 

Příklad: Koupili jste starý dům i se vším “harampádím” a objevili jste něčí fotografie, křestní a oddací listy, úmrtní listy, domovské listy, pracovní knížky, vysvědčení, památníček, bibli atd.  Co s tím? Vyhodit? Darovat do antikvariátu, kde to prodají? Prodat v bazaru? Co jiného byste s nimi měli dělat? No přece – poslat do našeho „sirotčince“. 

My se o tyto „ztracence“ postaráme. Soukromě archivujeme (neprodáme!). Věříme totiž, že se jednou nějaký ten pravý dědic objeví. A možná, jen náhodou, budou fotografie patřit k nějakému námi vypracovanému rodokmenu. Když ne, tak poslouží jako tajemná „dekorace“ do kronik nebo jiných genealogických knih. V budoucnu bychom chtěli vybudovat elektronickou databázi fotografií a dokumentů.

Občas se mi naskytne příležitost koupit pár takových ztracenců ležících v šuplíku v antikvariátu nebo bazaru. Přivezu si je k sobě a hezky a jemně je uložím do mého archivu. Ale mnohem raději bych byla, kdyby mi ztracenci přicházeli sami 🙂

Státní archivy a muzea totiž nearchivují (neuchová ají) vše, co by jim kdo přinesl. Předek, jehož osobní dokumenty, fotografie atd. by státní archiv označil za archiválie a rozhodl se je uchovat, by totiž musel být něčím výjimečný. Např. jako spisovatel, mecenáš, profesor, vynálezce apod. Fotografie sedláků či řemeslníků v archivu ani v muzeích většinou nenajdete. Takže na častou otázku, kterou nám kladou naši klienti, totiž: “najdete i fotografie našich předků?” odpovídáme (zatím): “ne”.